Rozhovor s Willem Hallem s českými titulky!

Při nedávné návštěvě Willa Halla v Praze jsme měli příležitost zeptat se jej na pár otázek. Jeho odpovědi byly prozatím srozumitelné pouze divákům znalým angličtiny, ale máme dobrou zprávu. Díky obětavé práci našich kolegů se podařilo rozhovor přeložit do češtiny a otitulkovaný jej již můžete shlédnout na našem kanále youtube anebo přímo na odkaze:

 

https://www.youtube.com/watch?v=QTQKxl5rnRI

 

 

Vystaveny jsou již také první čtyři části z workshopu, který Will Hall v Praze vedl. Najdete je též na našem kanále youtube na adrese: https://www.youtube.com/channel/UCKuZvJVCMvRDYgdoTjfDjTw

 

Další části workshopu budou následovat. Také se můžete těšit na reportáže s hosty našich besed (například s Pavlem Novákem, Pjérem la Šé'zem i Táňou Fischerovou), které průběžně zpracováváme. Další beseda se již chystá na středu 24. února opět v kavárně Liberál v 19 hodin. Hostem bude Jan Pfeiffer a hovořit se bude o reformě psychiatrické péče.

 

Děkujeme za přízeň a pokud chcete mít možnost všechny naše novinky ihned shlédnout, staňte se odběrateli našeho youtube kanálu.

Opět zveme na besedu! Tentokrát první v letošním roce, celkově ale již devátou...

Všichni, kdo se zajímáte o probíhající reformu psychiatrické péče, ale i všichni, kdo jste o ní ještě neslyšeli a stejně jako my máte pocit, že v oblasti psychiatrie jsou změny systému nezbytně třeba, jste srdečně vítáni na naší další besedě. Tentokrát bude hostem odborník na systémy psychiatrické péče Jan Pfeiffer, jeden ze zakladatelů organizace Fokus. Již tradičně se beseda uskuteční v kavárně Liberál, ve středu 24. února 2016 v 19 hodin. Vstup je opět volný.

 

Podívejte se na ukázky z našich předcházejících besed na našem kanále youtube na adrese:

https://www.youtube.com/channel/UCKuZvJVCMvRDYgdoTjfDjTw



Ukázka z besedy s Táňou Fischerovou na našem kanále youtube

V minulém roce jsme pořádali besedu s herečkou, spisovatelkou, moderátorkou i političkou Táňou Fischerovou. Povídali jsme si o sounáležitosti, o vztahu k rodičům i o jejím synovi s postižením. Dotkli jsme se také tématu duševně nemocných a lidí s jakýmkoliv typem postižení v dnešní společnosti.

 

"Slabí nás vracejí sami k sobě a dělají náš svět lidštější," uvedla při besedě Táňa Fischerová, která se angažuje také v mnoha nadacích a občanských sdruženích. "Svět každého z nás je uzavřený. Nikdo o sobě neřekne všechno a vy nikdy nevíte, co ten člověk cítí a co si myslí. My jsme takové křehké dušičky."

 

Ukázku z besedy najdete na našem kanále youtube nebo přímo na adrese:

https://www.youtube.com/watch?v=Bp-VanoAdrE

Přepis besedy s jedním ze zakladatelů Fokusu Pavlem Novákem

V minulém roce jsme uspořádali besedu s hostem, jehož snahy se aktivně točí kolem reformy psychiatrické péče. Protože beseda byla zároveň u příležitosti 25. výročí od založení Fokusu, ptali jsme se i na historii Fokusu a vůbec snah o alternativní cestu v péči o lidi s duševním onemocněním. Přepis besedy najdete na následující adrese:

http://1drv.ms/1Pz6G2K

Ukázku z besedy lze shlédnout také na internetu na našem kanálu youtube. Na náš kanál s možností přihlášení odběru novinek se dostanete z adresy: https://www.youtube.com/channel/UCKuZvJVCMvRDYgdoTjfDjTw.

Ukázku z besedy najdete zde:

https://www.youtube.com/watch?v=jzCZlYp4qm0

Příští týden budeme s Pavlem Novákem hovořit znovu, tentokrát při natáčení reportáže. A budeme se jej ptát i na posun v reformě a další témata. Ukázku z natáčení i výslednou besedu pak najdete též na našem kanálu youtube, odkazy na videa šíříme i prostřednictvím našich stránek studio27zaostreno.blogspot.cz a na sociálních sítích.

Tým Studia 27 "zaostřeno na duši"

Diagnostikovaný schizofrenik léčí svět

Vždycky to vypadá jako omyl. Pokud lidé trpící těžkou duševní chorobou nekončí doživotně zavřeni v ústavech a naopak se zajímají o své okolí a pomáhají druhým, bývá to podezřelé. Jak říkal na svém dvoudenním semináři v Praze americký psychoterapeut Will Hall, zřejmě to byl blud ošetřujícího psychiatra, když mu přiklepl diagnózu schizofrenie.

Už od dob svého dětství zažíval Will změněné stavy vědomí. Promlouvaly k němu agresivní hlasy, ztišil se, uzavřel do sebe a cítil velký strach. Jindy se mu zase na stropě dětského pokoje promítaly kreslené pohádky. Když ho jakási síla přibila ve škole k zemi, přestal důvěřovat lidem kolem sebe a stal se paranoidním. Oba rodiče prodělali v životě trauma, a tak panoval v rodině emocionální chaos. Jeho otec, veterán z korejské války, byl velmi náladový. Will musel sledovat nejmenší projevy jeho řeči těla, aby zjistil, jestli je bezpečné se k němu přiblížit. V takové ostražitosti spatřuje psychiatrie obvykle příznaky paranoie. Dnes tento úspěšný terapeut říká: „Ani jeden z příznaků, které byly důvodem pro diagnostikování schizofrenie, u mě nevymizel. Co se změnilo, je můj vztah k těmto změněným stavům vědomí.“

Will dospěl do stavu, kdy opouštěl svůj pokoj výhradně oknem, aby se nevědělo, jestli je doma. Potuloval se po San Francisku a snažil se vyhnout všudypřítomným pohledům kolemjdoucích, kteří k němu vysílali vzkazy. Bál se démona, který se mohl skrýt i v nevinné pohlednici nebo v telefonním hovoru. Šel po mostě Golden Gate a do krve si rozedřel ruku o železný řetěz, který jej lemuje. Suchý kvítek, který tam nejspíš někdo zanechal na památku zemřelého, jej nakonec odvrátil od skoku. Obrátil se na svého terapeuta a ten mu doporučil nemocnici. Na klinice se za ním zaklaply dveře a přestože nejevil známky odporu, spoutali ho a převezli na psychiatrické oddělení. Tam zůstal uvězněn s více než šedesáti lidmi v jedné místnosti. Celou noc sem přiváželi další a další, kteří byli vystrašení a křičeli. Podle Willa to bylo nejméně vhodné místo, kde se ve svém stavu mohl ocitnout. V systému takové péče strávil rok a tato traumatická zkušenost ho zatížila více než samotné projevy nemoci.

Vzhledem k tomu, co zažil, cítí Will ve své práci s lidmi jejich potřeby, dané třeba jen takovou maličkostí, jako je osobní prostor. Člověk, který je mlčenlivý a není ve své kůži, nepotřebuje nálepku diagnózy a šikanu povelů s ní spojenou. Naopak, aby něco sám řekl, potřebuje od odborníka především trpělivost a tichou podporu. Měli jsme příležitost si výhody tohoto Willova přístupu prohlédnout v divadelní improvizaci na semináři v Praze.

O návštěvu Willa Halla v České republice stáli především sami „přeživší“ uživatelé psychiatrické péče. Už nějaký čas mezi nimi koluje jeho „Průvodce bezpečným vysazováním psychiatrických léků“, který byl do češtiny přeložen díky organizaci VIDA. Od začátku panovalo kolem celé akce nadšení. Jiří Bryan, Ctibor Lacina nebo Jozef Krchňavý, všichni aktivní na poli vzdělávání a osvěty, toužili po tom se s Willem Hallem osobně setkat na workshopu. Nakonec bylo možné tuto akci uspořádat také díky tomu, že se k ní vstřícně postavila celorepubliková organizace Fokus v čele s Pavlem Novákem. Fokus uhradil náklady spojené s pražským víkendovým workshopem, předcházela mu páteční přednáška v Brně, na kterou byly získány prostředky tzv. crowdfundingem na internetu.

Pracovníci Studia 27 se o vystoupení Willa Halla živě zajímali a považovali za samozřejmost, že seminář natočí. Na úvod si můžete prohlédnout rozhovor s Willem Hallem, který vedl Ctibor Lacina – brzy k němu budou dispozici české titulky. Ke shlédnutí na youtube je také již několik částí záznamu celého semináře s tlumočníkem Filipem Žitníkem.

Videa najdete na našem kanálu youtube na adrese  https://www.youtube.com/channel/UCKuZvJVCMvRDYgdoTjfDjTw a řazeny jsou také v seznamu videí přístupném z téže adresy.

Úvod celého workshopu:

 

 

Tým Studia 27 "zaostřeno na duši"

Přání k novému roku od Studia 27 "zaostřeno na duši"

Studio, co tvoří,

přitom mýty boří,

vše nejlepší přeje:

"Ať Vás u srdce hřeje...."

i v roce 2016!

Tým Studia 27 "zaostřeno na duši"

Břetislav Košťál a Eliška Marie Pražáková (dříve Jindřiška Vlčková), 

Michal Kašpar s Tomášem Vaňkem, Kateřina Málková s Danielem Šebkem,

Eva Čižinská se Zuzanou Namyslovovou a David Kukrál

 

 

Zajímavá glosa z léčebny

Jedna členka našeho týmu se díky zhoršení schizofrenního stavu ocitla na pár dní na lůžku v Centru krizové intervence. Občas, když zrovna tlumena léky nespí, zapisuje své dojmy. Tady je jeden z nich:

Bez uzdy běží myšlenky, toulají se nepěkným okolím. Neposlouchají mé tiché volání "už dost!". Běží chvíli dovnitř, chvíli ven. Leká mne jejich prázdno. Přehlcenost i absence. Nevím, co říct, když odchází, nevím, jestli je vítat, když se s rozverným smíchem derou zpět a párají mé lebeční švy, aby se podívaly, jestli našly tu správnou hlavu. Někdy se minou a to pak zející díra pohltí celý vesmír. Sžírá mne, je příliš obrovský, a tak musím růst, abych mu udělala místo. Rostu zevnitř, vyhazuju nepotřebné harampádí. Nejvíc mi zavazí nervové synapse. Jsou první na řadě, když před očními důlky zatroubí stěhováci. Odvážejí, zcela dobrovolně, tunu nepotřebných plačících vzpomínek. Nikomu by nebylo lehko, když ví, že se jej chcete nadobro zbavit. Protože je nahraditelný. Ale čím? Useknutými hlavami mých dětí a mrtvolně bledou vlastní tváří? Které vzpomínky jsou ty pravé? To už se nikdy nedozvím.

Eliška Marie Pražáková (dřívějším jménem Jindřiška Vlčková)

Pjér la Šé'z při besedě početné publikum příjemně zaujal, překvapil i pobavil

Včerejší beseda Studia 27 se v zaplněném sále kavárny Liberál odvíjela v příjemné atmosféře. Hostem Jindřišky Vlčkové a Břetislava Košťála byl tentokrát psychoterapeut a muzikant Pjér la Šé'z. Hovor se točil kolem tématu spirituálních zážitků při psychotických onemocněních, kolem cesty duše a naší nezakořeněnosti:

"Já, když jsem se do těchto stavů opakovaně dostával a nějak jsem se v nich pohyboval, tak jsem je bral jako pohled do zrcadla. Bral jsem to tak, že je to výpověď o mně, o mých prioritách, o mých postojích, o tom, jak se stavím ke skutečnosti jako takové. A uvědomil jsem si, že pokud chci, aby se tohle nějak změnilo, tak musím změnit třeba své postoje, své naučené způsoby. A tím, že jsem si tohle uvědomoval a že jsem na tomhle začal pracovat, tak jsem se začal dostávat právě do toho většího zakořenění."

"Před náma je vždycky neznámo a možná pokud mám pocit, že už vím, o co tady jde, tak jsem přesně připravený na další díl toho neznáma." uvedl host.

Přinášíme ještě pár fotografií z debaty, videoukázka a sestřih budou následovat v brzké době. Ukázky z dalších besed a videoreportáže naleznete na našem youtube kanále na adrese:

https://www.youtube.com/channel/UCKuZvJVCMvRDYgdoTjfDjTw

O nicotě nic nepadlo

Ve středu 4. listopadu jsme pořádali další z našich besed se zajímavým hostem, tentokrát jím byl výtvarník Josef Bolf. Na letáku jsme inzerovali, že budeme mluvit o tom, jak je možné tvůrčím procesem překonat pocity nicoty. Nakonec se ale diskuze netočila kolem nepříjemných prožitků prázdnoty, kdy člověk teprve testuje soudržnost vlastního charakteru. Naopak, mluvili jsme vcelku živě o humoru, který Josef Bolf sice nepovažoval za příliš podstatnou složku vlastního umění, ale přiznal, že když je těch krvácejících dětí na obrazu dvacet, nejde to brát tak úplně vážně a tragicky. Po otázce z publika se Josef Bolf dostal i ke komiksům, které jsou pro něj silným inspiračním zdrojem – v reportáži z jeho ateliéru, kterou jsme publikovali na Youtube, můžete vidět některé z jeho obrazů vzniklé metodou odtrháváním papírků. Na besedě jsme mluvili o Jižním Městě, kde Josef Bolf vyrůstal a kam se ve vzpomínkách i jinak často vrací. Genius loci tohoto místa do značné míry zformoval jeho poetiku. Jako nejpodstatnější rys Jižního Města vnímá Josef Bolf jeho nesoběstačnost. Je už projektováno tak, že tam většina lidí bude jezdit pouze přespat – zmínil se také o zajímavých nedokončených stavbách, o nadchodech, které nikam nevedou.

Prohlédněte si fotografie z naší besedy od Jiřího Pasze a také si můžete přečíst velmi zajímavý text, ve kterém Josef Bolf literárním způsobem zachytil neobvyklé prožitky, které ho trápily po dlouhou dobu. Tento text byl napsán pro časopis galerie Nashledanou.

 

„Nehotové dny“

Pořád to tady někdy je, ale už to nevidím tak často jako dřív. Hlava, mozek, nezvládaly nápor toho všeho co se dělo. Sám pro sebe jsem tomu říkal "Nedodělané" „Nedokončené“ nebo "Nehotové” dny. Často to bylo jako by se všechno v dosahu smrsklo jen na dva rozměry, zepředu zdání všední skutečnosti, zezadu šklebící se díry, v mokvající hmotě praskající prázdno.

Nešlo pořádně nic dělat, jen někde sedět a doufat že to přejde. Snažil jsem se utíkat někam jinam, do jiných světů, jiných příběhů. Jako zahrané kruhy se na té ocelově šedé hladině pohybovali cizí životy, příběhy vyprávěné někým jiným. Pomáhaly knížky, filmy, schovával jsem se v nich. Většinou šlo usnout až k ránu, pokud se mi nepodařilo se včas opít, nebo si něco vzít nebo vykouřit... ale tím se ty dny ještě natahovaly a měnily se v „Prázdné noci“. Někdy se dostavovaly jako součást střízlivění, častěji přicházely neohlášeně.

 Pamatuji si, jak jsem šel po ulici, kdekoli a jak to začínalo; nejdřív celkem nenápadně, třeba víc lidí nějak jiných ( jak teď už  těžko říct, špatně oblečených s ohněm na tváři, se zalepeným okem? ), několikrát jsem nedoběhl tramvaj, hodiny ukazovaly podezřelé číselné kombinace... Pak se většinou přestalo dařit to co jsem chtěl udělat a nešlo Nic změnit, jen jsem se začal motat do sebe. Uzavíral jsem se, v panice jsem zabouchával dveře, zatloukal ona, jako před útokem hladových netvorů, štěkajících příkazy plné výčitek a obvinění.

 Někdy jsem míval pocit že když blok paneláku obejdu až na konec a podívám se na druhou stranu uvidím řemeslníky dokončující kulisu.

Někdy se také ohlašovaly cupitáním, hopsáním něčeho co mi vždy utíkalo až na konec zorného pole. Malá, rychlá věc, trochu jako malý chlupatý psík, ale bez hlavy, bambule, možná jenom stín. Pokoušet se ji zahlédnout znamenalo otáčet hlavu dokola, točit se kolem své osy. Ta věc jen čekala, až se bude zornička blížit ke kraji oka, pak sebou cukla a poskočila jen o pár centimetrů dál, kde se potměšile ukrývala.

Byl jsem pak většinou jako naruby obrácená rukavice, s vnitřnostmi vláčenými po ulicích, všechny orgány byly venku místo toho aby byly bezpečně zavřené pod kůží. Ta mokrá stopa byla navíc všude cítit a každý lovec mne mohl snadno najít.

Ne vždy šlo pracovat, ale také jsem v tě době nedělal to co jsem chtěl, to o čem jsem byl přesvědčený, že je moje „práce“. Pokoušel jsem se někdy mluvit s lidmi, zase pomáhal útěk, běžet pryč, k nějakým nepodstatným problémům, bavit se. Nakonec jsem nikdy nezmizel úplně, ta bolest kterou jsem cítil byla přeci jen můj miláček. Asi jsem ji potřeboval víc než klid který se nabízel za hranicí.

Dlouho jsem se trápil kvůli vztahům, žil jsem v domnění že mé utrpení je způsobené láskou ( spíš mne, ale fascinovaly ty střepy pod nohama, pokoušel jsem se z nich vyčíst mapy budoucnosti, proto jsem mačkal tvář níž a níž k zemi, až se kousky skla prořezávaly přes kůži a škrábaly do  kostí pod tvářemi, zařezávaly se do víček...) ale málo jsem dával pozor na to co se vlastně děje, časem mi došlo že přijetí tím druhým může znamenat hodně.

Zjistil jsem že funguje režim, střízlivost, ale bylo to jako chodit ve skafandru, postupně zabrala terapie. Roky jsem se musel učit jak obrátit kůži zase zpátky a všechny skoro už vyvrhnuté vnitřnosti poskládat přibližně na svá místa.

Sociální realita byla během nich vzdálená, vše jsem odkládal, někdy mne ale problémy donutily vstát a alespoň předstírat, že hledám východisko.

Dodnes vnímám když se přibližují, cítím jak se chvěje zem. Někdy se mi rozklepou nohy jen z těch zvuků které slyším přicházet z mlhy, někdy mi ty otřesy podrazí nohy a já se musím pracně zvedat. Častěji však zahlédnu stíny které se pokrývají, jako obří plazi, chuchvalci vzpomínek, nějak okolo.

 

 

 

Reportáž s psychoterapeutkou Věrou Roubalovou Kostlánovou!

Prohlédněte si reportáž z Jeruzalémské synagogy, kde se naši reportéři setkali s psychoterapeutkou Věrou Roubalovou Kostlánovou. Tato signatářka Charty 77 se dlouhodobě angažuje v pomoci uprchlíkům nejen na našem území. O uprchlictví byla naše beseda v kavárně Liberál a také některé otázky položené v psychoterapeutické místnosti v Jeruzalémské synagoze. Jestli nezastarávají humanistické pozice Věry Roubalové Kostlánové vlivem posledních událostí, jestli její hlas může naplno zaznít i v rozjitřené atmosféře po pařížských teroristických útocích, posuďte sami. Je jisté, že uprchlíci z válečného konfliktu v Sýrii nejsou totožní s teroristy, dokonce jsou právě extremismem Islámského státu, ale i jiných režimů, snad nejvíce ohroženi.

 

 

 

https://youtu.be/pFTiN4pN__Q

 

Další naší beseda se uskuteční 2. prosince 2015 v 19h v kavárně Liberál v pražských Holešovicích. Hostem bude psychoterapeut Pjér la Šé'z. Všichni jste srdečně zváni.