čtvrtek 26. listopadu 2015

O nicotě nic nepadlo

Ve středu 4. listopadu jsme pořádali další z našich besed se zajímavým hostem, tentokrát jím byl výtvarník Josef Bolf. Na letáku jsme inzerovali, že budeme mluvit o tom, jak je možné tvůrčím procesem překonat pocity nicoty. Nakonec se ale diskuze netočila kolem nepříjemných prožitků prázdnoty, kdy člověk teprve testuje soudržnost vlastního charakteru. Naopak, mluvili jsme vcelku živě o humoru, který Josef Bolf sice nepovažoval za příliš podstatnou složku vlastního umění, ale přiznal, že když je těch krvácejících dětí na obrazu dvacet, nejde to brát tak úplně vážně a tragicky. Po otázce z publika se Josef Bolf dostal i ke komiksům, které jsou pro něj silným inspiračním zdrojem – v reportáži z jeho ateliéru, kterou jsme publikovali na Youtube, můžete vidět některé z jeho obrazů vzniklé metodou odtrháváním papírků. Na besedě jsme mluvili o Jižním Městě, kde Josef Bolf vyrůstal a kam se ve vzpomínkách i jinak často vrací. Genius loci tohoto místa do značné míry zformoval jeho poetiku. Jako nejpodstatnější rys Jižního Města vnímá Josef Bolf jeho nesoběstačnost. Je už projektováno tak, že tam většina lidí bude jezdit pouze přespat – zmínil se také o zajímavých nedokončených stavbách, o nadchodech, které nikam nevedou.
Prohlédněte si fotografie z naší besedy od Jiřího Pasze a také si můžete přečíst velmi zajímavý text, ve kterém Josef Bolf literárním způsobem zachytil neobvyklé prožitky, které ho trápily po dlouhou dobu. Tento text byl napsán pro časopis galerie Nashledanou.
 
„Nehotové dny“
Pořád to tady někdy je, ale už to nevidím tak často jako dřív. Hlava, mozek, nezvládaly nápor toho všeho co se dělo. Sám pro sebe jsem tomu říkal "Nedodělané" „Nedokončené“ nebo "Nehotové” dny. Často to bylo jako by se všechno v dosahu smrsklo jen na dva rozměry, zepředu zdání všední skutečnosti, zezadu šklebící se díry, v mokvající hmotě praskající prázdno.
Nešlo pořádně nic dělat, jen někde sedět a doufat že to přejde. Snažil jsem se utíkat někam jinam, do jiných světů, jiných příběhů. Jako zahrané kruhy se na té ocelově šedé hladině pohybovali cizí životy, příběhy vyprávěné někým jiným. Pomáhaly knížky, filmy, schovával jsem se v nich. Většinou šlo usnout až k ránu, pokud se mi nepodařilo se včas opít, nebo si něco vzít nebo vykouřit... ale tím se ty dny ještě natahovaly a měnily se v „Prázdné noci“. Někdy se dostavovaly jako součást střízlivění, častěji přicházely neohlášeně.
 Pamatuji si, jak jsem šel po ulici, kdekoli a jak to začínalo; nejdřív celkem nenápadně, třeba víc lidí nějak jiných ( jak teď už  těžko říct, špatně oblečených s ohněm na tváři, se zalepeným okem? ), několikrát jsem nedoběhl tramvaj, hodiny ukazovaly podezřelé číselné kombinace... Pak se většinou přestalo dařit to co jsem chtěl udělat a nešlo Nic změnit, jen jsem se začal motat do sebe. Uzavíral jsem se, v panice jsem zabouchával dveře, zatloukal ona, jako před útokem hladových netvorů, štěkajících příkazy plné výčitek a obvinění.
 Někdy jsem míval pocit že když blok paneláku obejdu až na konec a podívám se na druhou stranu uvidím řemeslníky dokončující kulisu.
Někdy se také ohlašovaly cupitáním, hopsáním něčeho co mi vždy utíkalo až na konec zorného pole. Malá, rychlá věc, trochu jako malý chlupatý psík, ale bez hlavy, bambule, možná jenom stín. Pokoušet se ji zahlédnout znamenalo otáčet hlavu dokola, točit se kolem své osy. Ta věc jen čekala, až se bude zornička blížit ke kraji oka, pak sebou cukla a poskočila jen o pár centimetrů dál, kde se potměšile ukrývala.
Byl jsem pak většinou jako naruby obrácená rukavice, s vnitřnostmi vláčenými po ulicích, všechny orgány byly venku místo toho aby byly bezpečně zavřené pod kůží. Ta mokrá stopa byla navíc všude cítit a každý lovec mne mohl snadno najít.
Ne vždy šlo pracovat, ale také jsem v tě době nedělal to co jsem chtěl, to o čem jsem byl přesvědčený, že je moje „práce“. Pokoušel jsem se někdy mluvit s lidmi, zase pomáhal útěk, běžet pryč, k nějakým nepodstatným problémům, bavit se. Nakonec jsem nikdy nezmizel úplně, ta bolest kterou jsem cítil byla přeci jen můj miláček. Asi jsem ji potřeboval víc než klid který se nabízel za hranicí.
Dlouho jsem se trápil kvůli vztahům, žil jsem v domnění že mé utrpení je způsobené láskou ( spíš mne, ale fascinovaly ty střepy pod nohama, pokoušel jsem se z nich vyčíst mapy budoucnosti, proto jsem mačkal tvář níž a níž k zemi, až se kousky skla prořezávaly přes kůži a škrábaly do  kostí pod tvářemi, zařezávaly se do víček...) ale málo jsem dával pozor na to co se vlastně děje, časem mi došlo že přijetí tím druhým může znamenat hodně.
Zjistil jsem že funguje režim, střízlivost, ale bylo to jako chodit ve skafandru, postupně zabrala terapie. Roky jsem se musel učit jak obrátit kůži zase zpátky a všechny skoro už vyvrhnuté vnitřnosti poskládat přibližně na svá místa.
Sociální realita byla během nich vzdálená, vše jsem odkládal, někdy mne ale problémy donutily vstát a alespoň předstírat, že hledám východisko.
Dodnes vnímám když se přibližují, cítím jak se chvěje zem. Někdy se mi rozklepou nohy jen z těch zvuků které slyším přicházet z mlhy, někdy mi ty otřesy podrazí nohy a já se musím pracně zvedat. Častěji však zahlédnu stíny které se pokrývají, jako obří plazi, chuchvalci vzpomínek, nějak okolo.











 
 
 

středa 25. listopadu 2015

Reportáž s psychoterapeutkou Věrou Roubalovou Kostlánovou!

Prohlédněte si reportáž z Jeruzalémské synagogy, kde se naši reportéři setkali s psychoterapeutkou Věrou Roubalovou Kostlánovou. Tato signatářka Charty 77 se dlouhodobě angažuje v pomoci uprchlíkům nejen na našem území. O uprchlictví byla naše beseda v kavárně Liberál a také některé otázky položené v psychoterapeutické místnosti v Jeruzalémské synagoze. Jestli nezastarávají humanistické pozice Věry Roubalové Kostlánové vlivem posledních událostí, jestli její hlas může naplno zaznít i v rozjitřené atmosféře po pařížských teroristických útocích, posuďte sami. Je jisté, že uprchlíci z válečného konfliktu v Sýrii nejsou totožní s teroristy, dokonce jsou právě extremismem Islámského státu, ale i jiných režimů, snad nejvíce ohroženi.
 
 
 
 
Další naší beseda se uskuteční 2. prosince 2015 v 19h v kavárně Liberál v pražských Holešovicích. Hostem bude psychoterapeut Pjér la Šé'z. Všichni jste srdečně zváni.

úterý 24. listopadu 2015

Návštěva Willa Halla v Praze!

O tomto víkendu měli lidé v Praze jedinečnou příležitost setkat se s americkým psychoterapeutem Willem Hallem, člověkem s vlastními zkušenostmi s psychotickými prožitky, který nyní žije bez léků a učí i ostatní, jak svou nemoc lépe zvládat a léky bezpečně snižovat.  Will Hall působil na workshopu pořádaném organizací Fokus poskytující služby pro duševně nemocné a dalšími dobrovolníky z řad lidí s podobnými vlastními zkušenostmi. Studio 27 bylo při tom a zeptali jsme Willa Halla na pár dojmů. Video je v angličtině, brzy se však můžete těšit na písemnou verzi překladu. Sestřih celého workshopu pak najdete též na našich stránkách a kanále youtube v nejbližší době.
 
Zároveň zveme na další besedu Studia 27 a to ve středu 2. prosince 2015 v 19 hodin v kavárně Liberál v pražských Holešovicích. Hostem bude psychoterapeut Pjér la Šé'z. Vstup volný.





čtvrtek 19. listopadu 2015

Hostem další besedy bude Pjér la Šé'z! 2. prosince v 19 hodin opět v kavárně Liberál!

Každý z nás jistě přišel do styku se světem neviditelným lidskýma očima. Se světem takzvaně mezi nebem a zemí. Nemyslím jen fantazijní světy, do nichž utíkáme v dětství, ale ty, jež zasahují za hranici běžných zkušeností. Lidé s duševním onemocněním si často existenci takového světa intenzivně uvědomují a snaží se to sdělit ostatním. A naopak, někteří lidé se tak intenzivně noří do spirituálních zážitků, že se u nich díky tomu projeví duševní nemoc. Máme ale potuchy o tom, co všechno mohou naše světy obsahovat? Odkud se naše prožitky berou a co nám mohou přinášet?
Tématem další besedy Studia 27 "zaostřeno na duši" budou Spirituální zážitky a duševní onemocnění. Pozvali jsme si psychoterapeuta Pjéra la Šé'ze, který se i touto problematikou dlouhodobě zabývá.
Jak uvádí ve své knize "Indián - Zpráva o archetypu": "Psychologa nutně napadá, jaký mýtus žije moderní doba. Je skutečně možné, že nám hrozí kolektivní ztráta duše? Nebo k ní již dochází někde pod prahem našeho společného vědomí? Naštěstí je možno podívat se na tuto otázku i z druhé strany a připustit možnost, že svět a zejména člověk se jen pozvolna probouzejí z původně nevědomého - primitivního stavu. Z tohoto úhlu pohledu nepropadá náš svět žádné zkáze, nýbrž spíše připomíná ranní malátnost depresivního neurotika, který si není jist, zda má dost sil, aby vůbec začal usilovat o překonání svého nezáviděníhodného stavu. Na rozdíl od přírodního - de facto ještě nevědomého člověka - dnešní člověk si začíná být tohoto svého stavu bolestně vědom."
Moderátoři Jindřiška Vlčková a Břetislav Košťál se podělí i o vlastní zkušenosti z procházení neobvyklými zážitky během schizofrenního onemocnění a budeme rádi i za diváky, kteří budou mít odvahu se s námi podělit o zážitky své.
    Na naše záznamy z dalších besed a reportáží se můžete podívat na: studio27zaostreno.blogspot.cz nebo na našem kanále youtube.

pondělí 2. listopadu 2015

Studio 27 natočilo reportáž o výtvarníkovi Josefu Bolfovi, který bude hostem naší středeční besedy!

Josef Bolf je ve svých čtyřiačtyřiceti letech jedním z nejvýraznějších výtvarníků, jeho obrazy zachycují někdy snové, někdy opravdové různě pokřivené postavy, a to často v prostředí pražského Jižního Města. Inspiruje se mimo jiné technikami ploškového animovaného filmu, ve svých obrazech vytrhává vrstvičky papíru. Tím se ukazuje trhlina, ze které do našeho světa prostupuje například přibarvený vesmír Hubbleova teleskopu, módní postavičky poloviny osmdesátých let nebo obličeje připomínající zvířata. Besedovat s Josefem Bolfem o překonávání nicoty prostřednictvím výtvarné tvorby a v širším smyslu o duši umělce budou reportéři Studia 27 ve středu 4. listopadu od 19 hodin v kavárně Liberál.
Zatím se můžete podívat na reportáž o Josefu Bolfovi, kterou natočil tým Studia 27 minulý týden: