Ve
středu 4. listopadu jsme pořádali další z našich besed se
zajímavým hostem, tentokrát jím byl výtvarník Josef Bolf. Na
letáku jsme inzerovali, že budeme mluvit o tom, jak je možné
tvůrčím procesem překonat pocity nicoty. Nakonec se ale diskuze
netočila kolem nepříjemných prožitků prázdnoty, kdy člověk
teprve testuje soudržnost vlastního charakteru. Naopak, mluvili
jsme vcelku živě o humoru, který Josef Bolf sice nepovažoval za
příliš podstatnou složku vlastního umění, ale přiznal, že
když je těch krvácejících dětí na obrazu dvacet, nejde to brát
tak úplně vážně a tragicky. Po otázce z publika se Josef
Bolf dostal i ke komiksům, které jsou pro něj silným inspiračním
zdrojem – v reportáži z jeho ateliéru, kterou jsme
publikovali na Youtube, můžete vidět některé z jeho obrazů
vzniklé metodou odtrháváním papírků. Na besedě jsme mluvili o
Jižním Městě, kde Josef Bolf vyrůstal a kam se ve vzpomínkách
i jinak často vrací. Genius loci tohoto místa do značné míry
zformoval jeho poetiku. Jako nejpodstatnější rys Jižního Města
vnímá Josef Bolf jeho nesoběstačnost. Je už projektováno tak,
že tam většina lidí bude jezdit pouze přespat – zmínil se
také o zajímavých nedokončených stavbách, o nadchodech, které
nikam nevedou.
Prohlédněte
si fotografie z naší besedy od Jiřího Pasze a také si
můžete přečíst velmi zajímavý text, ve kterém Josef Bolf
literárním způsobem zachytil neobvyklé prožitky, které ho
trápily po dlouhou dobu. Tento text byl napsán pro časopis galerie
Nashledanou.
„Nehotové
dny“
Pořád
to tady někdy je, ale už to nevidím tak často jako dřív. Hlava,
mozek, nezvládaly nápor toho všeho co se dělo. Sám pro sebe
jsem tomu říkal "Nedodělané" „Nedokončené“ nebo
"Nehotové” dny. Často to bylo jako by se všechno v
dosahu smrsklo jen na dva rozměry, zepředu zdání všední
skutečnosti, zezadu šklebící se díry, v mokvající hmotě
praskající prázdno.
Nešlo
pořádně nic dělat, jen někde sedět a doufat že to přejde.
Snažil jsem se utíkat někam jinam, do jiných světů, jiných
příběhů. Jako zahrané kruhy se na té ocelově šedé hladině
pohybovali cizí životy, příběhy vyprávěné někým jiným.
Pomáhaly knížky, filmy, schovával jsem se v nich. Většinou šlo
usnout až k ránu, pokud se mi nepodařilo se včas opít, nebo si
něco vzít nebo vykouřit... ale tím se ty dny ještě natahovaly a
měnily se v „Prázdné noci“. Někdy se dostavovaly jako součást
střízlivění, častěji přicházely neohlášeně.
Pamatuji
si, jak jsem šel po ulici, kdekoli a jak to začínalo; nejdřív
celkem nenápadně, třeba víc lidí nějak jiných ( jak teď už
těžko říct, špatně oblečených s ohněm na tváři, se
zalepeným okem? ), několikrát jsem nedoběhl tramvaj, hodiny
ukazovaly podezřelé číselné kombinace... Pak se většinou
přestalo dařit to co jsem chtěl udělat a nešlo Nic změnit, jen
jsem se začal motat do sebe. Uzavíral jsem se, v panice jsem
zabouchával dveře, zatloukal ona, jako před útokem hladových
netvorů, štěkajících příkazy plné výčitek a obvinění.
Někdy
jsem míval pocit že když blok paneláku obejdu až na konec a
podívám se na druhou stranu uvidím řemeslníky dokončující
kulisu.
Někdy
se také ohlašovaly cupitáním, hopsáním něčeho co mi vždy
utíkalo až na konec zorného pole. Malá, rychlá věc, trochu jako
malý chlupatý psík, ale bez hlavy, bambule, možná jenom stín.
Pokoušet se ji zahlédnout znamenalo otáčet hlavu dokola, točit
se kolem své osy. Ta věc jen čekala, až se bude zornička blížit
ke kraji oka, pak sebou cukla a poskočila jen o pár centimetrů
dál, kde se potměšile ukrývala.
Byl
jsem pak většinou jako naruby obrácená rukavice, s vnitřnostmi
vláčenými po ulicích, všechny orgány byly venku místo toho aby
byly bezpečně zavřené pod kůží. Ta mokrá stopa byla navíc
všude cítit a každý lovec mne mohl snadno najít.
Ne
vždy šlo pracovat, ale také jsem v tě době nedělal to co jsem
chtěl, to o čem jsem byl přesvědčený, že je moje
„práce“. Pokoušel jsem se někdy mluvit s lidmi, zase
pomáhal útěk, běžet pryč, k nějakým nepodstatným problémům,
bavit se. Nakonec jsem nikdy nezmizel úplně, ta bolest kterou
jsem cítil byla přeci jen můj miláček. Asi jsem ji potřeboval
víc než klid který se nabízel za hranicí.
Dlouho
jsem se trápil kvůli vztahům, žil jsem v domnění že mé
utrpení je způsobené láskou ( spíš mne, ale fascinovaly ty
střepy pod nohama, pokoušel jsem se z nich vyčíst mapy
budoucnosti, proto jsem mačkal tvář níž a níž k zemi, až se
kousky skla prořezávaly přes kůži a škrábaly do kostí
pod tvářemi, zařezávaly se do víček...) ale málo jsem
dával pozor na to co se vlastně děje, časem mi došlo že přijetí
tím druhým může znamenat hodně.
Zjistil
jsem že funguje režim, střízlivost, ale bylo to jako chodit
ve skafandru, postupně zabrala terapie. Roky jsem se musel učit
jak obrátit kůži zase zpátky a všechny skoro už vyvrhnuté
vnitřnosti poskládat přibližně na svá místa.
Sociální
realita byla během nich vzdálená, vše jsem odkládal, někdy mne
ale problémy donutily vstát a alespoň předstírat, že hledám
východisko.
Dodnes
vnímám když se přibližují, cítím jak se chvěje zem. Někdy
se mi rozklepou nohy jen z těch zvuků které slyším přicházet z
mlhy, někdy mi ty otřesy podrazí nohy a já se musím pracně
zvedat. Častěji však zahlédnu stíny které se pokrývají,
jako obří plazi, chuchvalci vzpomínek, nějak okolo.
Žádné komentáře:
Okomentovat